Kočičí deníky: Mistr hororu tak, jak byste ho zaručeně nečekali

Džundži Itó se u nás už stihl stát legendou. Je to člověk, který nám představil japonský horor v tom nejlepším světle… nebo spíš temnotě. Veškeré jeho komiksové knihy byly už dotiskovány, některé i několikrát – ať už jsou to bizarní Ryby, povídkové Balónky oběšenců, příběhy z města ovládaného spirálami, nazvanými samozřejmě Spirála, nebo povídky spojené nesmrtelnou a děsivou femme fatale jménem Tomie.

„V díle Džundžiho Itóa,“ říká ředitel Nakladatelství CREW Petr Litoš, „se spojuje tajemnost a cizost povídek H. P. Lovecrafta se zálibou v deformování těla Cliva Barkera. Ale přitom je vždycky neskutečně originální. Jeho síla je v tom, že se nesnaží být realistický. Vytváří sugestivní noční můry. Ostatně, jeho první u nás vydaná kniha byla o tom, jak z moře zaútočí ryby na kovových nohách. A tyhle příběhy navíc podtrhuje silně atmosférickou kresbou.“

Ovšem tento kultovní autor má kromě vyvolávání strachu ještě jednu vášeň. Kočky. A proto si mezi vším tím děsem udělal radost a nakreslil něco naprosto atypického. Autobiografickou komiksovou knihu o svém životě s dvěma kočkami. Komiks, ve kterém nejsou žádné bytosti z neznáma, žádné skryté běsy a žádné příšery. I když je nutné říct, že příběhy o soužití s kocourky jménem Jon a Mú odkrývají strašlivou pravdu: Chovat kočky může být nejen strašidelné, ale někdy i vysloveně o rozum.

Řeší se tu vlastně ty nejobyčejnější věci, které zná každý milovník koček. Výstavbu prolézaček, boje o kočičí náklonost, cvičení se škádlítkem, hledání ztracené kočky, snahy (marné) naučit kočky nějaké disciplíně atd. Celé je to rámované příběhem Džundži Itóa, který původně kočky vůbec nechtěl, a postupně se na nich stal téměř závislým. (Dokonce až tak, že se nechává fotit s velmi nehororově vypadajícíma kočičíma ušima.)

„Je to vlastně pohodový a optimistický příběh, ale ve vizuálním ztvárnění se vynořuje osobnost hororového mistra,“ říká Petr Litoš. „Svou přítelkyni a posléze manželku kreslí kupříkladu zásadně bez zorniček, čímž i běžné diskuze nabývají hrozivého rozměru. I sám Itó v tomto komiksu působí jak hrůzami stíhaní hrdinové jeho příběhů – propadlé oči a fanatismus, s jakým se pouští do takových věcí jako je drbání koček, působí svou děsivostí ohromně komicky. A nebyl by to Itó, kdyby kočka, kterou dostanou, nevypadala jako prokletá: má na srsti znak lebky, což je absolutně jasný příznak toho, že do domu přišlo něco strašidelného. Navíc se v mysli autora občas proměňuje v obřího slimáka či děsivého starce.“

Tahle kniha, která představuje ikonického autora zase ze zcela jiného úhlu, u nás vychází v rozšířené podobě, doplněná i o rozhovory s autorem, fotografie (takže můžete posoudit, jestli jsou i v reálu kočky tak děsivé), doslov od Itóovy manželky, a krátký komiks, zachycující další epizodu života s kočkami.

Je to knížka, která potěší jak milovníky koček, tak milovníky hororu!