V horách šílenství H. P. Lovecrafta: Špičková japonská adaptace hororové klasiky!
Není moc autorů, kteří by se do všeobecné kultury zapsali tak silně, jako Howard Phillips Lovecraft. Nejde jen o to, že jeho knihy u nás stále vycházejí v nových a nových vydáních, a pokaždé se vyprodají, nejde ani o všechny ty filmové a televizní adaptace, ale jde i o to, kolik tvůrců inspiroval. Termíny jako Cthulhu či Necronomicon se už staly součástí všeobecné popkultury, vznikají romány inspirované jeho světem, seriály, ohromně populární deskové hry, figurky, trička – a samozřejmě i komiksy. Ne všechno je geniální, ale najde se tu i pár vážně skvělých děl, kterým se daří jak nadchnout autorovy fanoušky, tak k Lovecraftovu dílu přitáhnout pozornost nových čtenářů. Díla, která dokáží hrůzy z jiných dimenzí ztvárnit způsobem, který čtenáře ohromí.
A troufáme si tvrdit, že dvoudílná komiksová adaptace románu V horách šílenství patří k tomu nejlepšímu, co kdy podle H. P. Lovecrafta vzniklo.
Píše se rok 1931. Expediční tým dorazí do tábořiště v Antarktidě, kde najde tamní posádku mužů a tažných psů mrtvou. Těla jsou rozházena všude kolem, některá jsou zohavena, jiná podivným a chladnokrevným způsobem rozčtvrcena. Několik lidí je nezvěstných. Ještě děsivější pohled se však naskýtá na hvězdicovitou hromadu sněhu poblíž. Pod jejími pěti cípy se totiž nachází hrob – a to, co v něm leží, není člověk.
Román V horách šílenství je cestou do nitra Lovecraftova mýtu, dílo, které ovlivnilo další vývoj hororu i fantastiky. Takže si opravdu zaslouží i skvělou adaptaci.
„Lovecraft hodně pracoval s náznaky, s nedořečenostmi,“ říká šéfredaktor Nakladatelství CREW Jiří Pavlovský. „Proto je jeho převod do vizuálních médií tak náročný a riskantní. Ale tady můžeme s klidným svědomím říct, že se to povedlo. Japonci mají pro tichou hrůzou obrovský cit a snad nikdo nedokáže popsat nepopsatelno jako Gó Tanabe. Hned od prvních scén zvládá vyvolávat zneklidňující pocity – ale když dojde na setkání s Prastarými, dokáže je ztvárnit způsobem, při kterém člověku není dobře po těle. Jeho kresba je přitom čistá, skoro až klinická – ale i bez vizuálních berliček dokáže tyto bytosti zachytit tak, že víte, že s nimi něco není v pořádku, že byste se nechtěli ocitnout v jejich blízkosti.“
